Včera holky objevily letáček, že v údolí lišky Bystroušky se koná soutěž pro děti - pohádkový les. Slovo dalo slovo a ráno se vstávalo o něco dřív než obvykle. Všichni se začali chystat a mě si nikdo nevšímal, měl jsem strach, že mě nechají doma, tak jsem se jim pořád motal pod nohama. Pak mi ale panička připla obojek a to jsem měl vyhráno - jedu s nimi. Jeli jsme autem kousek za Brno do Bílovic nad Svitavou.
Zaparkovali jsem u řeky a vyrazili za davem, který tam měl taky namířeno. Já jsem se zájmem prostrčil hlavu plotem a koukal dolů na řeku Svitavu. Vykoupat bych se v ní ale nechtěl. Voda už musí být pěkně studená, i když byl krásný slunečný den. Možná, že je to poslední pěkný víkend a na podzimní procházku jako stvořený. Stromy jsou již nádherně zbarvené.
Na
startu holky vyfasovaly plánek cesty a šlo se. Jsem docela zvědav na ty
pohádkový bytosti, ještě jsem totiž žádnou neviděl. A panička nejspíš
už zapomněla, jak jsem vypadal po poslední návštěvě lesa. Ještě štěstí,
že mě nenechali doma.
Musel
jsem jít na vodítku a ze začátku jsem měl i náhubek, ale pak se mě
pánečkovi zželelo a sundal mi ho, to byla úleva. Holky soutěžily a já
koukal kolem sebe. V tom jsem zmerčil vodníka, no teď už mě teda do
vody nikdo nedostane. Tohle kdyby mě stáhlo pod vodu - snad si berou
jen lidský dušičky a pejsky nechávají v klidu si zaplavat. Musím se
zeptat Darka, ten plave ve vodě dost často.
Chvíli mě dokonce nechali v lese trochu proběhnout, to bylo panečku něco.
Pak
jsme narazili na lesní pramen a já se mohl konečně napít. Už jsem měl
docela velkou žízeň. Voda byla chladná a dobrá. Parádně jsem se osvěžil.
Samozřejmě,
že mě zase museli každou chvíli vybírat ze srsti větvičky a listí. Les
je les, ale mě se v něm náramně líbí. Snad se jednou nenaštvou a tu
moji chlupatou ozdobu mi nevezmou.
Ale
to už jsem uviděl něco docela zajímavého, v lese na stromě byl posed.
Škoda, že se tam nemůžu dostat. Určitě by mě bavilo sledovat zvířátka.
A kdoví, jestli by se ve mě neozvaly nějaké lovecké pudy a nechtěl si
něco chytit. Zpestření jídelníčku by nebylo na škodu.
Ale je fakt, že kromě pejsků jsem žádné jiné zvíře neviděl.
Jen jsme objevili opuštěné mraveniště. Takže zase nic. Začíná to být celkem nuda.
A že by ne? Tento pejsek se mě líbil hodně, škoda, že šel opačným směrem, než my.
A
pak jsem teda vážně koukal. V lese se objevil Trautenberk. O něm jsem
slyšel jen z vyprávění, když panička četla holkám pohádku a já
poslouchal. A teď jsem ho viděl na vlastní oči.
Cesta
byla celkem rozmanitá a členitá. Místy i celkem hodně prašná. Chvílema
jsem vypadal, že budu muset znova do vany, ale naštěstí toho hodně ze
mě opadalo a není to zase až tak zlý.
U
princezny na hrášku jsem chtěl holkám pomáhat přebrat hrách, ale neměly
pro to pochopení, nejspíš se bály, že bych ten hrách sežral.
Skoro na konci cesty jsme objevili nádhernou dětskou chaloupku. Jako boudu pro mě, bych ji z fleku bral.
Ale to už jsme došli k potoku a já se opět mohl napít vody. I tady byla dobrá. Lesní voda je holt lesní voda.
Na konci cesty si ještě všichni opekli špekáčky, ani já naštěstí nezůstal zkrátka, i když jsem ho mohl jenom ochutnat, ale byla to bašta. Pak už jsme pomalu došli k autu a hurá domů.
Byl to opravdu další supr výlet. Doma jsem opět padnul a dlouho vyspával. Pak mě panička vyčesala kožich a je ze mě zase pěknej domácí pejsek.