Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dne 7.4. se začali pánečci někam chystat. Mě nic neřekli, tak jsem se bál, že mě nechají doma. Holky odjely na velikonoční prázdniny k babičce. Pak vzala panička do ruky obojek a já byl šťastný, že se někam jde. Musel jsem jít sice zpočátku na vodítku, protože jsme šli kolem rušné silnice, ale to mě nevadilo, hlavně, že mě nenechali doma. Pak jsme odbočili na nějakou cestu a tam mě konečně vypustili. Cíl naší cesty byla Stránská skála.

Obrazek

Tu jsem přece znal z protější Bílendy. Zajásal jsem, měl jsem tolik volnosti....

Obrazek

Obrazek

Pořád jsem běžel dost před pánečkama, ale občas jsem se přece jen otočil, jestli jdou opravdu za mnou.

Obrazek

Obrazek

Běhal jsem jak urvaný ze řetězu sem a tam, nahoru a dolů.

Obrazek

Občas jsem se i ztrácel z dohledu v houštinách, a že jich tam bylo.

Obrazek

Pak jsem narazili na nějakou díru ve skále, páneček se chtěl jít podívat dovnitř, ale byla tam celkem tma, takže toho moc neviděl. Já ho samozřejmě následoval, dělal jsem mu bodyguarda.

Obrazek

Obrazek

Ale ta volnost mě přímo nadchla.

Obrazek

Všude bylo plno nějakých děr, jen panička měla občas strach, že se někam propadnu.

Obrazek

Obrazek

A to už jsme vylezli až nahoru. To je rozhled co?

Obrazek

Taky jsem potkal jen jednoho jedinýho psa.

Obrazek

Ale ty výhledy....

Obrazek

Taky to vidíš?

Obrazek

Museli jsme si chvíli odpočinout a pokochat se pohledem na Brno z výšky.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

No a já samozřejmě zase prošmejdil každou cestičku.

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Počkejte na měěěěě.....

Obrazek

Á, další bunkr.

Obrazek

A copak je tohle za kytičku? Aha, to je koniklec. Na tomto místě jich bylo plno, ale pozor, netrhat! Jsou zákonem chráněný.

Ale to už byl konec naší cesty. Opět jsem vypadal jako bezdomovec, té trávy a větviček. Panička si se mnou dala doma práci. Ale já byl šťastný, že jsem se mohl dosytosti vyběhat. A nakonec, co by pro mě panička neudělala.

Obrazek

Pak jsem se svalil doma do pelechu a vyspával.