Tu jsem přece znal z protější Bílendy. Zajásal jsem, měl jsem tolik volnosti....
Pořád jsem běžel dost před pánečkama, ale občas jsem se přece jen otočil, jestli jdou opravdu za mnou.
Běhal jsem jak urvaný ze řetězu sem a tam, nahoru a dolů.
Občas jsem se i ztrácel z dohledu v houštinách, a že jich tam bylo.
Pak jsem narazili na nějakou díru ve skále, páneček se chtěl jít podívat dovnitř, ale byla tam celkem tma, takže toho moc neviděl. Já ho samozřejmě následoval, dělal jsem mu bodyguarda.
Ale ta volnost mě přímo nadchla.
Všude bylo plno nějakých děr, jen panička měla občas strach, že se někam propadnu.
A to už jsme vylezli až nahoru. To je rozhled co?
Taky jsem potkal jen jednoho jedinýho psa.
Ale ty výhledy....
Taky to vidíš?
Museli jsme si chvíli odpočinout a pokochat se pohledem na Brno z výšky.
No a já samozřejmě zase prošmejdil každou cestičku.
Počkejte na měěěěě.....
Á, další bunkr.
Ale to už byl konec naší cesty. Opět jsem vypadal jako bezdomovec, té trávy a větviček. Panička si se mnou dala doma práci. Ale já byl šťastný, že jsem se mohl dosytosti vyběhat. A nakonec, co by pro mě panička neudělala.
Pak jsem se svalil doma do pelechu a vyspával.